Josef Václav Kryšpín




buditel národních ctností

„Když jsem v roce 1868 z té strany Bystré uviděl poprvé, byl jsem dojat půvabemtohoto pohledu tak, že dlouho sytiv se překrásným pohledem tím, zatoužil jsem vroucně, abych mohl zde ve svém povolání učitelském a vychovatelském s vřelou láskou působiti v českém, mateřském jazyku,“ vzpomínal po letech Josef Václav Kryšpín na spatření města Bystré od kaple sv. Jana Nepomuckého u Hartmanic, kde se zúčastnil pohřbu Ernestiny, svobodné paní z Langetu. Své přání tlumočil stašovskéu panu faráři, který je přednesl na vikariátním úřadu v Poličce. V té době působil absolvent učitelského ústavu v Mladé Boleslavi jako podučitel na německé jednotřídní škole ve Stašově. Narodil se 16. srpna 1848 v Kopidlně u Jičína a rodiče by ho bývali rádi viděli poblíž domova. Ale Josef Václav zatoužil po Českomoravské vrchovině. Otec pochopil jeho usilovné přání a plačící matku uklidňoval slovy: „Neplač, maminko - vžyť všude chléb o dvou kůrkách.“

Ve Stašově byl přijat přátelsky a v učitelově rodině se cítil jako doma. Němčina při vyučování mu nečinila obtíží, na výrazný místní dialekt si zvykl. Zvědavá očka vesnické drobotiny si záhy podmanil svým pěkným přístupem.

Vikariátní úřad v Poličce vyhověl přání mladého Kryšpína a od 1. října 1868 ho jmenoval podučitelem na trojtřídní farní škole v Bystém s ročním platem 50 zlatých. Řídící učitel František Schulz mu přidělil 1. třídu. Když kolega Hladík odešel do Vídně, zůstali s řídícím dočasně na tři třídy se 300 dětmi sami dva. Po sedmi letech jej c. k. zemská školní rada jmenovala řídícím učitelem. V tu dobu se oženil s Žofií Schrammovou, dcerou nadlesního, a měl s ní tři syny: Vojtěcha, Josefa a Karla. Rodina žila ve skromných poměrech s nízkým učitelským platem, ale i přesto umožnila chlapcům studie.

 

Kryšpínovy zápisky svědčí o promyšlené, houževnaté práci mladého učitele, který se všemožně snažil pozvednout úroveň vyučování na vyšší úroveň, což v nevalných hmotných poměrech většiny bysterských rodin, nezájmu rodičů o školu a zakořeněného konzervatismu nebylo lehké. Musel přemoci odpor proti zavedení státního školského dozoru, proti prodloužené docházce z 12 do 14 let, uplatnit rozšířenou vyučovací osnovu o reálné předměty, tvaroznalství a kreslení a zásadu názorného vyučování.

Usilovnou snahu věnoval sblížení rodičů se školou. Byl jim rádcem a vedl je k tomu, aby neopomíjeli výchovu svých dětí pro život, a to ani v nejchudších rodinách. Měl pochopení pro drobné dětské nezbednosti a řešil je domluvou a laskavým slovem. „Ve škole mluví se o rodičích s úctou, v mládeži se budí povinnost k poslušnosti a úctě k rodičům . . . A proto prosím, aby rodiče o škole a učiteli mluvili se spravedlivou vážností a pokyny naše přijímali s důvěrou a přátelstvím.“ Po letech bysterského působení prohlásil: „Snaha má sblížiti rodiče s učitelem nebyla marná a byla mi milým zadostiučiněním, že práce vychovatelská s rodiči se dařila ku prospěchu chovanců i ulehčení těžké práce učitelské.“ Příkladem bezmezné lásky k rodné zemi je Kryšpínovo vlastenectví a třebaže mu „vlast hodně kamenů a trnů sypala v cestu života, přece ji miloval a učil milovat jiné“.

Krátce po příchodu do Bystrého uskutečnil vycházku občanů a mládeže do Nedvězího s vlasteneckým programem a po návratu do města nadšení účastníci zpívali před domem purkmistra Ignáce Hejtmánka písně Kde domov můj? a Hej, Slované. V roce 1869 připravil s dětmi tehdy populární melodram se zpěvy Mladí pastýři betlémští, obraz z dětského života. Vystoupení mládeže se líbilo a dalo podnět k představení dospělých. Josef Václav Kryšpín napsal velmi pěknou hru pro děti Doba mládí, doba radosti, několikrát zdařile uvedenou na bysterské scéně a dvakrát vydanou tiskem.

Kryšpín vedl mládež k tomu, aby svůj vztah k domovu a vlasti vyjadřovala skutky. S krojovanou družinou mládeže pořádal besedy a vycházky, na nichž ožily národní a lidové písně a tance.

Kryšpínovo sepětí s životem obce (zasedal v obecním zastupitelstvu a místní školní radě) mu umožňovalo cílevědomé veřejné působení, ač jízlivých poznámek, které se ho „velmi trpce a nemile“ dotýkaly, nebylo málo. Pro zemědělskou mládež organizoval zimní hospodářské kurzy, zaměřené teoreticky i prakticky k obdělávání a zúrodňování půdy, ke zvýšení úrovně dobytkářství a vyšší výkonnosti hospodaření. Stál u zrodu Sboru dobrovolných hasičů a Jednoty hasičské okresu poličského a byl jejím prvním starostou. Pracoval jako revizor Občanské záložny a „bedlivý pozorovatel jejího vedení“. Podporoval činnost místního čtenářského spolku a oživil zpěv, o němž říkal, že „působí na veškerý život a dodává síly a pružnosti lidské mysli u veškerém jednání člověka“ a měl radost z toho, že „písně vlastenecké se šířily a vzájemné probuzení k mateřské řeči a lásce k vlasti se prohlubovalo“. Josef Václav Kryšpín byl jedním ze zakladatelů Spolku divadelních ochotníků. Ve velmi skromných podmínkách dosáhla činnost velké obliby, takže nejen „občanstvo místní, ale i z míst sousedních k divadelním hrám přihnulo tak, že muselo se často představení v příští neděli opakovat“. Josef Václav Kryšpín hry režíroval, opisoval role i noty, obstarával všechno, co bylo třeba. Žádná práce mu nebyla cizí. Za nehynoucí zásluhy jej spolek jmenoval jedním ze svých protektorů.

Své národní cítění vyjadřovali ochotníci výběrem her i dary z výnosů divadelních představení. Například jako jedni z prvních přispěli v roce 1881 15 zlatými na obnovení budovy Národního divadla v Praze, kterou zničil zhoubný požár.

V roce 1893 navštívila Bystré poprvé spisovatelka Teréza Nováková. Josef Václav Kryšpín se stal jejím informátorem a průvodcem, seznámil ji s místním archivem, jedenaosmdesátiletým kominíkem Federselem, Brtounovou chaloupkou čp. 137 a mnoha ostatními pozoruhodnostmi, jichž spisovatelka využila v románě Na Librově gruntě. Milá paní Nováková mu vyjádřila na titulním listu knihy srdečný dík a vděčnou paměť.

Josef Václav Kryšpín vynaložil velké úsilí, aby byla postavena nová školní budova, neboť stará škola na náměstí z roku 1828 již nevyhovovala. Získal k tomu purkmistra Hynka Macků, za jehož „obezřetného vedení“ se stavba uskutečnila nízkým nákladem 109 194 korun. V říjnu 1903 se konala v novostavbě malá slavnost za účasti vzácných hostů, kde Josef Václav Kryšpín shrnul postup prací a ocenil nehynoucí purkmistrovy zásluhy o výstavbu budovy. Jeho jméno se uvádí na pamětní desce ve vestibulu, jejímž autorem je bysterský občan Antonín Pruška, mnichovský sochař a profesor Akademie.

Po nepřetržitém působení v Bystrém se odstěhoval ředitel Kryšpín se svou manželkou Žofií do Prahy, aby v blízkosti svých synů, kteří mu byli „chloubou“, trávil zasloužený odpočinek. Když přišel v roce 1868 do Bystrého, bylo tu ještě vše „zvyklé po německu“, v době odchodu bylo více než zřejmé ovoce jeho práce, pokrok hospodářský a probuzení občanské a národní. „Vše nyní kypí pokrokem a novotou,“ napsal před svým odchodem a vyzval spoluobčany, „aby každý hleděl budoucím uchovati a v nich roznítiti lásku k rodné hroudě a k jich rodnému domovu“. Jeho život byl životem českého učitele v nejkratším slova smyslu.

Sluší připomenout, že za mimořádné zásluhy o výchovu mládeže byl v roce 1902 vyznamenán titulem ředitele, který mu udělilo c. k. ministerstvo kultu a vyučování, dvakrát obdržel pochvalné uznání c. k. okresní školní rady v Poličce. Ale nade vše mu byl přídomek „buditel národních ctností“.

Josef Václav Kryšpín byl svědkem státního převratu v říjnu v roce 1918 a vzniku československého státu. „Tisíckrát pozdraven buď!“ volal v dojetí a se slzami v očích. Z velké radosti, která ho ovládla, psal básně s historickým datem 28. X. 1918.

Stál u založení Klubu rodáků města Bystrého a jejich přátel v Praze, se svými syny se zúčastňoval pořádaných akcí, přednášel a besedoval. U příležitosti zlaté svatby byl jednoznačně jmenovám čestným členem Klubu. Na paměť I. sjezdurodáků v roce 1928 uspořádal jeho žák Adolf Novotný knihu s názvem Z přednášek a zápisů Josefa V. Kryšpína a tím zůstalo uchováno mnohé z Kryšpínovy učitelské činnosti a mnoho zajímavostí z Bystrého a okolí.

Zjara roku 1927 Josef Václav Kryšpín onemocněl a 4. září uprostřed své milované rodiny usnul na věky. Za účasti početné delegace z Bystréko, Klubu rodáků a smutečních hostů z Prahy a Davle na Sázavě, kde trávil letní měsíce u nejstaršího syna Vojtěcha, šéfkonstruktéra rychlíkových lokomotiv, byl pohřben na Olšanských hřbitovech. Nad jeho hrobem sklání své větve košatý strom a v nich se majestátně zjevuje černý kos se svými ptačími popěvky.

V následujícím roce zasadil Klub rodáků na budově staré školy Josefu Václavu Kryšpínovi pamětní desku s portrétem z vděčnosti za vše, co v Bystrém vykonal, “a to nejen za práci vychovatelskou, ale i prohloubení pokroku v celém kraji vysočiny Českomoravské“.

Text: Jana Kubíčková a Michal Vápeník