František Mensi




František Mensi ( 1753 - 1829 ) 
   
V matrice narozených města  Bystrého je dne 28. března 1753 (Dlabač píše  27. 3.) uvedeno jméno  dítěte Fraciscus Anton (matrikář zapomněl na písmeno "n"  ve jméně  Franciscus) a rodiče Barbara a Petrus Mensi. Jedním z kmotrů při  křtu v  kapli Panny Marie bysterského zámku byla čtrnáctiletá hraběnka  Marie, Františka  z Hohenems. Františkův otec Petrus Alexi Mensi,  o kterém Dlabač píše, že je  původem Benátčan, byl u švýcarské  šlechtické rodiny hrabat z Hohenemsů zaměstnán  jako „Hausmeister“  a měl za úkol pečovat o výchovu hraběcích dcer. V místních  matrikách  se vyskytují italská příjmení Mensi ještě několikrát, ale všechna  jen  v období kolem poloviny 18. století. Pravděpodobně tedy tato  rodina přicestovala  společně s hrabětem Františkem Rudolfem z  Hohenems, který se oženil v Itálii a s  malými dětmi přijel do  Bystrého, které si vybral jako své sídelní město.
Zato  rodina Františkovi matky Barbary, rozené Bidmanové (*30. listopadu 1728  pokřtěná Anna Barbara Francisca), je v Bystrém a jeho okolí doložena  v  gruntovních knihách již od počátku 17. století. Dalším Mensiho působištěm a místem vyššího, nejen obecného  vzdělání, je  Praha, kam odešel i se svými rodiči. U jezuitů studoval  humanismus a získal  titul magistra filosofie. V klášterním internátě  - konviktu sv. Bartoloměje,  působil jako vychovatel. Někdy v těchto  studijních letech se navíc vzdělával i v  hudbě. U světoznámého  violoncellisty a skladatele Josefa Rejchy (1752 - 1795),  který  byl jen o rok starší, musel brát hodiny před rokem 1774. Tehdy začíná  Rejcha úspěšnou hudební kariéru. Žák Františka Josefa Wernera  (1710 - 1768) byl  prvním violoncellistou v knížecí kapele öttingen-wallersteinské  ve Švábsku a pak  koncertní mistr bonnské kapely, jejímž členem  byl i Beethoven. Rejchy si vážil i  Leopold Mozart. Mensi dále  studoval hudební skladbu a housle u známého českého  skladatele  a člena řádu servitů Kajetána Vogla (1750 - 1794). Vogl byl žákem  Františka Václava Habermanna (1706 - 1783), u kterého studoval  také Josef  Mysliveček. Voglovy skladby byly po českých kůrech  velmi rozšířené a slohově  navazovaly na dílo Františka Xavera  Brixiho.

V roce 1776 obdržel František Mensi ještě titul  bakaláře teologie, na svátek  Nejsvětější Trojice byl vysvěcen  na kněze a ještě v tomtéž roce (9. června)  odešel jako kaplan  na své první duchovní působiště. Bylo jím Smečno, sídelní  město  mocného šlechtického rodu hrabat Martiniců (od r. 1791 Clam-Martiniců).  Skutečnost, že zde byl činný jako duchovní správce i hudební skladatel,  dokazují  zápisy v různých úředních knihách farního archivu, 26  dochovaných vlastních  skladeb ve smečenské sbírce hudebnin na  kůru kostela Nejsvětější Trojice a  několik opisů skladeb dalších  autorů - K. Vogl, J. Mysliveček, F.X.Brixi.

Zde strávil  ve službě kaplana jedenáct let, až do 3. června 1787. Poté byl  krátce  ustanoven administrátorem v Kvílicích. Odtud ale odešel již 7. září  jako  administrátor do Hobšovic, kde byla vlivem josefínských reforem  zřízena lokálie,  a po dvou měsících, po vykonané konkurzní zkoušce,  se stal jejich prvním  lokalistou. (Před tímto císařským nařízením  obstarávaly duchovní službu malých  obcí, stejně jako dnes, větší  děkanství a fary, kde bylo více kněží. Z lokálií  se později staly  malé místní fary.)

V Hobšovicích strávil plných osmnáct  let. Zpočátku bydlel sedm roků v místní  škole, poté získal na  stavbu lokálie 600 zlatých na materiál a od hraběte vápno.  Ze  svého přidal 1 100 zlatých a většinou vlastníma rukama postavil  nové stavení.  Dne 16. srpna 1805 byl ustanoven farářem v Družci  a po čtyřech letech,  4. července 1809, ve Pcherách. Sem ale nepřišel  poprvé. Zdejší faru  administroval již v letech 1787 - 1788. V  této obci, která stejně jako ostatní  Mensiho působiště patřila  k panství hraběcí rodiny Martiniců, strávil pater  František Mensi  poslední roky svého života. V necelých 77 letech zde zemřel  28. prosince 1829.  Pohřben byl poslední den toho roku na místním hřbitově u  kostela  sv. Štěpána. Tento hřbitov byl na počátku dvacátého století zrušen  a  přestěhován, bohužel již bez hrobu pátera Mensiho.

P.  František Mensi byl činný rovněž jako učitel hry na housle a violoncello.  Že byl velmi zručný instrumentalista na oba nástroje, je zřejmé  i z partů v jeho  skladbách. Zvláště houslové jsou velice živé,  bohaté a poměrně náročné. Poslední psané záznamy ve farním archivu ve Smečně, uvádějící  jméno Františka  Mensiho, jsou z malé knihy, či spíš sešitu vedeného  od roku 1826, o obětovaných  mších. Prvně byla za Mensiho obětována  mše už 30. 12. 1829 a rovněž i  následující den, kdy měl ve Pcherách 

Dále uvádí,  jaké kompozice skládal:  Offertoria, Gradualia, Árie, Roráty, Antifony,  Litaniae, Mše, Symfonie a  Kvarteta. Při sestavování Tematického  katalogu skladeb p. Františka Mensiho však  nebyla dosud objevena  žádná Symfonie, ani Kvartet, či Litaniae. Místem objevení  Mensiho  hudby a uchování největšího počtu skladeb je pochopitelně smečenská  sbírka hudebnin na kůru kostela Nejsvětější Trojice. Z 26 zde  dochovaných  skladeb je jeho 15 vlastních rukopisů. Z celkového  počtu přibližně 40 dosud  objevených skladeb se 17 kompozic nachází  pouze ve Smečně.

 Mensiho učitel K. Vogel, nebo dokonce  samotný velký zjev české hudby 2. pol.  18. stol. F.X.Brixi? I  když tito pánové zůstávají stále v povědomí hudebních  historiků,  jejich hudba je nadále z větší části velkou neznámou. Profesionální  soubory velmi zřídka přistoupí k nastudování neznámého díla. Určitá  jistota  provedení oblíbené skladby známého autora je pochopitelná.  To také bývá určitou  výzvou amatérským souborům, že se snaží obnovit  vlastní hudební tradice svých  předků. Mensiho odkaz má štěstí,  že byl nejen znovu objeven, ale i oživen. My  tak máme další šanci  posoudit vysokou uměleckou úroveň české hudby, která navíc  vznikala  mimo velká tradiční kulturní centra. Při srovnávání nesmíme zapomínat,  že František Mensi, kromě jedenácti let strávených ve Smečně,  žil po zbytek  života pouze v malých a nevýznamných obcích a jeho  styk s pulsujícím kulturním  světem musel být do značné míry omezen. 

Z textu pana Karla Procházky (www.choruscarolinus.cz) vypsali Jiří Bombera a Veronika Uhrová